Krásný den,

dneska mám pro vás knihu, která mě naprosto dostala. Mám ji přečtenou už nějakou dobu, ale pořád ji zpracovávám, musím o ní neustále přemýšlet. Kniha se jmenuje Útočiště, napsal ji francouzský spisovatel Jérome Loubry a vydalo ji nakladatelství Metafora. Já jsem ji získala v rámci spolupráce.

oficiální popis:

Sandrine, která se před nedávnem přistěhovala do Normandie, dostává výzvu od notáře, aby si zajela převzít osobní věci z domu po své zemřelé babičce – svérázné ženě, jež žila osaměle na maličkém ostrově nedaleko pobřeží a odmítala se stýkat s dcerou i s vnučkou. Sandrine vystupuje z lodi na šedivém, chladném ostrově a setkává se s hrstkou obyvatel, starých lidí žijících v téměř naprostém odloučení od civilizace. Všichni jí popisují babičku jako milou a laskavou ženu, tedy obraz daleký tomu, co o ní Sandrine vyprávěla matka. Na ostrově vládne podivná atmosféra. Stačí pár hodin, aby si Sandrine uvědomila, že zdejší obyvatelé skrývají nějaké tajemství. Cosi, z čeho mají hrůzu. Proč tedy odtud nikdo z nich neodjede? Co se stalo s dětmi z prázdninového tábora, narychlo uzavřeného v roce 1949? Namísto odpovědí je mladá žena po několika dnech nalezena, jak bloudí po pláži na pevnině s oblečením zmáčeným krví, která není její… Román získal cenu za nejlepší francouzský román roku 2019, která se uděluje na každoročně konaném literárním festivalu detektivek v Cognacu.

zdroj

moje hodnocení:

Dneska to bude hodně těžké. Zkusím vám o knize říci co nejvíce, ale vlastně vám zároveň nic neprozradit, protože Útočiště si prostě musíte přečíst sami. Je to mnohovrstevnatá kniha, psychothriller, který je v mnoha směrech novátorský. Znám hodně skvělých knih, kde je mnoho dějových zvratů (třeba Ať zemře), ale vlastně pořád jedou v jedné dějové linii. Útočiště je jiné. Je to, jako kdybyste si šli přečíst Pána prstenů a najednou zjistíte, že místo toho asi čtete Padesát odstínů šedi. Anotace vám zde slibuje příběh o tajemném ostrovu, ale nakonec vlastně dostanete něco naprosto jiného.

Autor si tady s námi čtenáři neskutečně pohrává, experimentuje s naším fantazií a vědomím. Je to ale všechno naprosto geniálně propracované a logické, vše na konci bude sedět jako pr…l na hrnec. Je to nejvíce srozumitelným experimentální román, který jsem kdy četla. Zde se totiž nejedná o experiment pro experiment, zde to přináší to finální odhalení, které vás prostě dostane.

Pár faktů o knize:-) Jedná se o klasickou rámcovou kompozici – příběh v příběhu. V našem případě je to spíše mnoho příběhu v jednom příběhu. Je dost možné, že na úvod z univerzity během čtení zapomenete, nebude pro vás podstatný. jeho síla totiž přijde v samotném závěru. Kniha je rozdělaná do několika částí, první až třetí bóje. Jejich symboliku se dozvíte během čtení sami. První část knihy má potom dva pohledy, které se střídají. prvním z nich je vyprávění Sandrine z roku 1986, druhé je příběh Suzanne z roku 1949. Děj se odehrává ve Francii, především na venkově a u pobřeží. Vše je vyprávěno v er-formě. kapitoly jsou docela krátké a hodně dynamické. Střídají se celkem pravidelně a díky perfektnímu označení se mi jednotlivé části nijak nepletly (i když obě hrdinky mají jména na stejné písmeno, což je vždy komplikované).

Kniha je označena jako psychologický thriller, ale je mnohem více. samozřejmě je tu velký důraz kladen na tu napínavou kriminalistickou složku, ale nejdůležitější v celé knize je ta psychologická stránka věci. Nejenže jsou tu perfektně vykreslené jednotlivé postavy, které čtenář naprosto chápe, ale zároveň si s námi Loubry naprosto mistrně pohrává a až v samotném závěru zjistíme, jak jsme mu všechno uvěřili.

Celý příběh ve všech rovinách je neuvěřitelně smutný a ponurý. Jako by z těch stránek zmizely všechny jasné barvy, veselé zvuky, štěstí, příjemná atmosféra. Je úplně jedno, v jaké části knihy jste, všude je to smutné a ponuré (nebo ještě smutnější…). I všechny hlavní postavy, které se zde postupně objevují, ukazují ty nejchmurnější lidské stránky lidské povahy. Kromě tohoto smutku tu najdete i nádech něčeho mystického, pozůstatky druhé světové války a taky spoustu brutálního násilí, která eskaluje ve druhé polovině knihy.

Všechny postavy v románu jsou velmi dobře propracované, najdete zde mnoho detailů i u těch vedlejších, které nejsou na první pohled důležité. Mně přišla nejzajímavější asi Sandrine. Jak ubíhají stránky, tak se dozvídáme čí dál více informací. Je to jako loupání cibule, jedna slupka za druhou…

Co mi přijde opravdu fascinující, je to, že Útočiště je vlastně spojením několika samostatných příběhů, z kterých by byly opravdu výborné knihy a které sami o sobě perfektně fungují. Genialita této knihy spočívá právě v tom, jak jsou zde spojeny dohromady. Najednou vám  to dává dohromady něco neskutečného, nad čím prostě musíte pořád přemýšlet.

Jerome Loubry naprosto právem dostal za tuto knihu ocenění a je chápán jako vycházející hvězda francouzské literatury. Já bych opravdu moc chtěla, abyste si tuto knihu také přečetli a abychom si pak spolu mohli trochu popovídat, protože já se o ní s někým potřebuji pobavit. Vy si to prostě musíte přečíst!

Za zaslání knihy ještě jednou děkuji nakladatelství Metafora a vy ji seženete na stránkách Grady. Až si to přečtete, tak mi prosím napište komentář sem pod článek, email na hanicka.cica@seznam.cz nebo klidně na FB, kde jsem jako Hanča Blažková (nebo Čičulky blog). Myslím, že si o ní budete také chtít popovídat:-) Nakonec bych ještě všem ráda připomněla knižní giveaway, která běží u mě na blogu.

Vaše Čičulka

PS: doufám, že jste si všimli těch koblih na titulní stránce – brzy na ně bude recept, jsou domácí:-)